FatSexBot

„Cože?“

„No že bys měl jako přestat.“

„Proč?“

„Třeba mě to jako vadí. Karlovi jako taky. Monika řikala že to je jako divný. Na co si jako hraješ? Že si jako lepší než my?!“

„Dobrá: Již nikdy neužiji slova “jako” v jeho původním významu, nýbrž vždy jen coby škytnutí kreténa.“

Zastav čas, jako pambů, vim že to umíš, žadoní, s kůží provoněnou sladkým potem. Spíš slova vydechuje než je vyslovuje. Přimhouřím oči. Naplivat smrti do ksichtu. Teď. Kontinuum se sype jak kafe do džezvy jejího klína. Zpěnit čas, špetku bezčasí, přivonět věčnosti, servírovat život. Jsme nádoby z nichž upíjí bohové.

vanutí dechu

jen já, Ty a nominalisté

a na Richterově škále slasti

ztebetřesení

Stačil jeden pohled navíc a mlčky bychom my, dva naprosto si cizí, tiše přitakali tomu, jak v posraném světě plném rán a ran všemu navzdory žijeme své bídné životy snílků.

cestám Tvým jasný vtisknout cíl

života plnost svést v řečiště žil

i dýkou něhy a na pokraj sil

smutný, kdo prožil, přec nepochopil